Zakletá pohádka Dlouhý, Široký a Bystrozraký

Po delší (hodně dlouhé) odmlce se vám opět hlásím s příspěvkem. Neobsahuje sice žádnou recenzi, ale přímo se dotýká zajímavého filmového tématu, na které jsem narazila při psaní bakalářky a více jsem ho rozpracovala pro účely školního žurnalistického projektu. Takže... příjemné počtení :).

Dějiny českých filmových pohádek se začaly psát už za éry němého filmu. Roku 1920 natočil Svatopluk Innemann Červenou Karkulku a do hlavních rolí tehdy obsadil svou matku i manželku. Už naše první filmové zpracování klasického pohádkového příběhu obsahovalo přidané zábavné scény a humor se později stane charakteristickým znakem mnoha filmových pohádek. Hlavní postavy králů ztvárňují přední komediální herci (vzpomeňme na dokonalého Já Prvního v podání Jana Wericha) a mnoho režisérů zúročí v pohádkách své zkušenosti s veselohrami (příkladem za všechny budiž Bořivoj Zeman nebo Václav Vorlíček).

Plnohodnotným zástupcem pohádkového žánru se stala až Pyšná princezna z roku 1952. Snímek na motivy pohádky Boženy Němcové už od své premiéry lámal rekordy v návštěvnosti kin a s neuvěřitelnými deseti miliony diváků mu dodnes patří první místo v historii české kinematografie. Úspěch Pyšné princezny navnadil další tvůrce a ještě v padesátých letech se mohli diváci pobavit u filmů Byl jednou jeden král… nebo Princezna se zlatou hvězdou. Během následujících desetiletí se u nás vybudovala tradice kvalitních pohádek, které dosud tvoří hlavní programovou skladbu českých televizních stanic během Vánoc a dalších svátečních období. I u nás doma se každý rok těšíme, až Libuška Šafránková jako Popelka rozlouskne první oříšek nebo až statečný Jan Hrušínský začne při záchraně princezny Růženky kopat strouhu. Neměli jsme ale zatím příležitost obdivovat tři pozoruhodné chlapíky, kteří mladému princi pomohou porazit černokněžníka a vysvobodit spanilou princeznu. Dlouhý, Široký a Bystrozraký patří k nejznámějším pohádkám Karla Jaromíra Erbena, přesto se čeští filmaři tomuto příběhu vyhýbají obloukem. Nebo je to všechno trochu jinak?

Dlouhý, Široký a Bystrozraký podle Heleny Zmatlíkové. Zdroj: kniha České pohádky, 1970

 

Nacisté zhatili plány

Jako první se o natočení pohádky pokusil v době německé okupace režisér Miroslav Cikán. Společnost Nationalfilm začala snímek připravovat v roce 1941. Psaní scénáře se tehdy ujal sám Cikán spolu s hudebním skladatelem Juliem Kalašem a scenáristou Jaroslavem Mottlem. Kalaš zároveň pro film skládal hudbu, která měla mít v pohádce důležitou funkci. Přepis Erbenova textu totiž představoval tři hlavní postavy jako hudebníky: Dlouhý je klarinetista, Široký hraje na bombardon a Bystrozraký na trubku. Samotnému natáčení předcházela důkladná příprava. Vedoucí produkce zaslal scénář k posouzení největšímu znalci Erbenova díla Antonínu Grundovi. Ten ve svém posudku pochválil nejen změnu princových pomocníků ve tři muzikanty, ale také přidání nových postav. Kostýmy k pohádce navrhoval výtvarník Jiří Trnka, který o několik let později zajistil díky svým loutkovým filmům Československu přední pozici mezi světovými animátory. Na kostýmní a herecké zkoušky byli pozváni Jindřich Plachta jako Dlouhý, František Černý jako Široký a Ladislav Pešek jako Bystrozraký. Režisér Cikán v dobovém filmovém časopisu Kinorevue vysvětloval, jak hereckého představitele Širokého pro potřeby pohádky ještě více prostorově zvýrazní: „Černý bude mít zvláštní kostým, který se přívodem vzduchu z kompresoru ještě rozšíří, takže z Franty Černého bude doslova mohutná, obrovská koule.“

Fotografie z kostýmních zkoušek filmu Miroslava Cikána. Zdroj: časopis Kinorevue z listopadu 1941

Jak uvádí Kinorevue v listopadu 1941, tvůrci si na sebe vzali průkopnický úkol, protože celovečerní pohádka zatím v historii české kinematografie chyběla. Už ale zřejmě tušíte, že do kin se Cikánův Dlouhý, Široký a Bystrozraký nikdy nedostal. Štáb a produkční tým se potýkal s čím dál většími problémy ze strany německých úřadů, které v pohádce viděly jinotaje na poměry ve Třetí říši. Výrobní firma se tedy rozhodla vzít film z produkčního plánu a natočené materiály jsou dodnes považovány za ztracené. První opravdovou českou filmovou pohádkou se tak stala až Pyšná princezna Bořivoje Zemana.

Peníze až na prvním místě

Kdyby režisér Hynek Bočan nevyhrál s filmem S čerty nejsou žerty z roku 1984 na několika festivalech filmů pro děti (klanělo se mu Chicago nebo Frankfurt nad Mohanem), možná by se vůbec nepouštěl do dalšího pokusu o zpracování Erbenovy klasické pohádky. I on se v přípravě natáčení na sklonku osmdesátých let dostal poměrně daleko. Se svým častým spolupracovníkem Jiřím Justem napsal několik verzí scénáře, měl sestavený kompletní štáb, návrhy kostýmů mu nakreslil samotný Theodor Pištěk, držitel Oscara za kostýmy k Formanovu Amadeovi. Chyběla jediná věc – dostatek financí.

„Tahle pohádka patří k projektům, které potřebují velkou trpělivost a taky velké peníze. Největším problémem v realizaci byly nejdřív ty triky, které se bez digitalizace jevily jako přinejmenším velmi obtížné, možná až nemožné. Dneska už je možné vytvořit jakýkoli trik, všechno je jenom otázka peněz,“ říká Bočan, který Dlouhému, Širokému a Bystrozrakému věnoval roky života. Jeho vysněnou představu o natočení části filmu na Islandu ale sponzoři nepodporovali. „V polovině devadesátých let mi zavolali z televize Nova, že tu svoji pohádku můžu natočit pro ně. Když jsem jim řekl, že potřebuju osmdesát milionů, tak jim spadla čelist a omluvili se, že mají k dispozici jenom třicet. Kdyby aspoň člověk neměl takové nároky na tu realizaci… já mám dodnes připravenou dokumentaci přesných lokací, kde bych na tom Islandu točil,“ vzpomíná Bočan. Roku 2000 se o natáčení pokoušel znovu, domlouvala se koprodukce se Slovenskem, vybíraly se lokace ve Vysokých Tatrách. Do tehdejšího rozpočtu ale stále chybělo dvacet milionů korun. Bočanova verze pohádky tak nikdy nevznikla.

Režisér Hynek Bočan.

Zfilmování Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého svého času lákalo podle Bočanových slov také režiséra Václava Vorlíčka, který byl hlavně v sedmdesátých letech považován za krále filmových pohádek. Jeho snímky Dívka na koštěti, Tři oříšky pro Popelku, Jak se budí princezny a Princ a Večernice patří dodnes k vrcholu české pohádkové tvorby. Ovšem ani Vorlíček, ani Václav Křístek nebyli se svými plány úspěšní. Na Křístkův film připravovaný koncem devadesátých let měl přispět soukromý sponzor, který ale nakonec ze dne na den i s penězi zmizel. Křístek tedy natočil alespoň levnou netrikovou pohádku Císař a tambor.

Petr Rajchert a Ondřej Vetchý v Císaři a tamborovi. Zdroj: Česká televize

 

Prolomí Strach kletbu?  

V současné době je zakletý projekt Erbenovy pohádky spojován se jménem Jiřího Stracha. Ten nejdříve v pohádkách hrál (určitě si ho vybavíte jako titulního hrdinu Lotranda a Zubejdy) a následně je začal taky točit. Jeho poslední snímek Anděl Páně 2 se po deseti týdnech od loňské prosincové premiéry stal komerčně nejúspěšnějším českým filmem historie. Jak potvrdil dramaturg Filmového centra České televize Jaroslav Sedláček, Strachův Dlouhý, Široký a Bystrozraký je ve výrobním plánu pro rok 2018. Budeme držet palce.

Malý dodatek: Povídání s panem Bočanem pro mě byl velký zážitek už kvůli tomu, že S čerty nejsou žerty je jeden z mých nejoblíbenějších filmů vůbec. Je veliká škoda, že se mu zakletou Erbenovu pohádku zatím nepovedlo zrealizovat, mohli jsme se dočkat dalšího "Máchala". Přidávám ještě krátký rozhovor, který je také součástí mého projektu.

Tři otázky pro Hynka Bočana 

Proč jsou u českých čtenářů/diváků tak populární právě pohádky?

Naše pohádky se liší od těch zahraničních. Všimněte si, že čeští čerti nejsou němečtí nebo ruští čerti. Ti naši jsou vlastně hodní, spravedliví a jenom dělají na světě pořádek. Většinou jsou sice tak hloupí, že se nechají napálit, ale nejsou to bestie, které člověka navedou ke hříchu jako v zahraničních pohádkách. V pohádkách se navíc vždycky odráží duše národa. Devadesát procent všech českých pohádek je o tom, jak hloupý a líný Honzík, který nic neumí, vyrazí do světa, občas nadrobí mravenečkům, někoho přepere, a pak získá půl království a princeznu. To je prostě dokonalý.

Vaším nejúspěšnějším celovečerním snímkem je bezesporu pohádková komedie S čerty nejsou žerty. Mnoho hlášek z filmu zlidovělo, pohádka se stala televizním evergreenem každých Vánoc a s jejím úspěchem souvisí i výborné herecké obsazení. Koho z herců byste vyzdvihnul vy?

Se všemi byla na place výborná práce. Pro mě je třeba výborný Viktor Preiss (chamtivý správce, pozn. red.), který do té doby ztvárňoval samé ušlechtilé, opravdové gentlemany. Tady ale řádil jako černá ruka a s takovou vnitřní rozkoší! Tenhle film jsme točili v osmdesátém čtvrtém, to byla ještě těžká normalizace a nic moc se nesmělo. V pohádce ale můžete prostě všechno, všechno je dovoleno.

A kromě Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého jste nechtěl natočit jinou filmovou pohádku?

Já jsem v devadesátém roce natočil ještě pohádku O zapomnětlivém černokněžníkovi, která vznikla úplnou náhodou. V jednom barrandovském ateliéru se postavila dekorace pro pohádku, která se měla točit v koprodukci s Kanaďany. Najednou se ukázalo, že Kanaďani nemají ani cent, sedli do letadla a odletěli zpátky. Na Barrandově stála dekorace asi za dva a půl milionu a nevědělo se, co s ní. Tak mi nabídli, abych tam natočil tuhle pohádku. Taky máme s Jirkou Stránským (autor předlohy k Bočanovu seriálu Zdivočelá země, pozn. red.) napsanou pohádku O chamtivém králi. Panovník horního království chce těžit zlato v podzemní říši svého bratra. Podzemní král se naštve a unese hornímu děti. Chamtivý král si pak uvědomí, že děti jsou pro něj to nejdůležitější v životě. Ta pohádka je půvabná, ale taky poměrně náročná na triky.